MENU

Recenze

RECENZE CD: JAN BARTOŠ HRAJE MOZARTOVY KLAVÍRNÍ KONCERTY

S tím, jak se blížil konec roku mě tentokrát nikoliv v koncertním sále, ale na disku, přiměla vynikající nahrávka Mozarta od Supraphonu pohlédnout spíše do budoucnosti než do minulosti. Jan Bartoš sice doposud ještě není jméno, které by se ve světě znělo jako Moravec nebo Frager, nicméně Bartošovo živé provedení Koncertu d-moll s nedávno zesnulým Jiřím Bělohlávkem a Českou filharmonií svědčí o talentu, který je dozajista předurčený dospět v nadcházejících letech mnohokrát ke srovnatelně inspirativním a zářícím výkonům. Již od prvních not sólového partu Bartoš nabízí klavírní hru, kterou lze charakterizovat slovy hluboce promyšlená – což nám možná připomene promluvy herce Sira Johna Gielguda nebo zpěv Sira Petera Pierse. Je více než příhodné, že mně na mysli vytanuli právě tito dva mistři hlasu, jelikož Bartošovo klavírní umění pokrývá škálu od výmluvnosti lidské řeči až po eleganci zpěvu s naprostou přirozeností.

Bernard Jacobson, Best of 2017, Seen and Heard International, leden 2018

 

Jan Bartoš hraje na moderní klavír a v Klavírním koncertu K. 414 ho doprovází smyčcový kvartet klasického složení. Akustika této nahrávky působí prostornějším dojmem a dovoluje nástrojům dosahovat vzájemné rovnováhy s větší lehkosti, přestože si neustále uvědomujeme, že si Bartoš dává dobrý pozor, aby své spoluhráče nezastínil. V pomalé hymnické větě rozpřádá okouzlující nepřetržitou melodii, která nádherně kontrastuje s energičtějším projevem v ostatních částech koncertu. Zdá se být téměř nestoudné vyjadřovat se až nakonec k provedení Koncertu d moll z května roku 2013 s Bartošem a Českou filharmonií v plné síle pod taktovkou nedávno zesnulého Jiřího Bělohlávka. Z této nahrávky vyzařuje všechen osobitý důvtip, který se tomuto pianistovi podařilo do K. 414 vnést, a to i s překrásnými momenty v deších v podání českých hráčů.

David Threasher, Gramophone, říjen 2017

 

Toto CD nahrávek Mozartových klavírních koncertů se k nám dostává s vřelým doporučením Alfreda Brendela: Bartoš v něm spojuje Klavírní koncert d moll s aranžmá koncertu A dur pro kvaziklavírní kvintet. Nedávno zesnulý Jiří Bělohlávek a jeho orchestr si libují v Mozartových temných, dramatických harmoniích připomínajících Don Giovanniho, zatímco ze svěží artikulace a zpěvného legata sólisty je neustále cítit elán radostnějších komedií skladatele.

Hugh Canning, The Sunday Times, 20. srpna 2017

 

Jaká to odvaha, říkám si vždy, když někdo vystoupí na veřejnost s nahrávkou Mozarta. Je ještě vůbec možné, aby zde někdo ukázal něco skvělého? S českým klavíristou Janem Bartošem jsem se seznámil poprvé skrze toto CD. Studoval u Ivana Moravce, potom u Leona Fleishera a Alfreda Brendela. Nedávno zemřelý dirigent Jiří Bělohlávek vedl jeho koncertní debut v roce 1996 a tehdy se rozvinulo přátelství, v jehož rámci se v roce 2013 třikrát rozezněl Mozartův Koncert d-moll. K dalším nahrávkám už se nedostalo, a proto Bartoš doplnil toto CD komorním provedením A-dur koncertu. Bartoš disponuje pružným a bohatě barevným úhozem, nadšení publika na konci nahrávky je toho důkazem. Bělohlávek se ukazuje jako pozorný doprovazeč, který optimálním způsobem podporuje rytmické nuance sólisty a burcuje svojí filharmonii ke hře plné výrazu. I kvůli tomu – kromě dobrého klavírního zvuku – nahrávku doporučuji!

Ludwig Flich, HiFi & Recordings, září 2017

 

Na této nádherné nahrávce Mozarta hraje Jan Bartoš oba klavírní koncerty č. 20 a 12 s prudkou elegancí. Jeho provedení je stylisticky dokonalé, technicky bezchybné a hravé. Bělohlávek a Česká filharmonie poskytují Koncertu č. 20 vynikající doprovod. Koncert č. 12 je představen jako klavírní kvintet. Bartoš a Doležalův kvartet ho hrají s naprostou lehkostí a vzbuzují velké nadšení.

Hodnocení: *****  Pět hvězdiček z pěti. Remy Franck, Pizzicato Magazine, leden 2018

 

Toto CD je výjimečné mistrnou interpretací sólisty Jana Bartoše. Pořízení nahrávky při koncertním provedení zdůrazňuje hudební cítění interpreta ve slavném koncertu d moll č. 20 K. 466, neuvěřitelně průzračném a plném světla, se zcela jedinečnou inspirací. Česká filharmonie, věrná své hudební tradici, je prostě dokonalá. Nahrávku doplňuje jeden z nejoblíbenějších Mozartových koncertů, č. 12 A dur K. 414 v komorní verzi pro smyčcové kvarteto a klavír. Jde o dílo, které patří spíše do oblasti komorní hudby a nikdy nepostrádá muzikální přitažlivost. Jan Bartoš zazářil i zde a prokazuje, že je vynikajícím umělcem. Jde o zásadní nahrávku, jež je darem pro duši.

Philippe Adelfang, Musique pour tous, říjen 2017

 

Nemyslím si, že by bylo přehnané prohlásit, že tato nahrávka okamžitě vynáší Jana Bartoše na pozici umělce, jenž si plně zaslouží být řazen po bok nejvýznamnějších mistrů mozartovské interpretace…Díky skvělé podpoře České filharmonie v K 466 a Doležalova kvarteta v K 414 ukazuje tento vynikající mladý pianista, že je plně v jeho moci podat mnoho poloh Mozartovy hudby s živelnou intenzitou. K tomu navíc výrazně přispívá, že v Koncertu d moll nedávno zesnulý Jiří Bělohlávek představuje úvodní ritornel s příměsí dramatičnosti a vznešenosti, jíž se vyrovná jen málokteré provedení z těch, která jsem měl doposud možnost si vyslechnout. Jeho sestupující figury ve staccatu jsou výhružně průbojné a zároveň působí dojmem, jakoby se vznášely. Jeho hra je bohatou pokladnicí vhledů a vypovídajících momentů prostých jakýchkoliv zveličování. Například jeho podání posledních pár not hlavního hlasu před návratem repetice první věty vystihuje formální význam fráze a zároveň se vyhýbá tak přehnanému důrazu, který jsem zaznamenal i u tak uznávané klavíristky jako je Mitsuko Uchida, jež v tomto důležitém spoji zní, jako by raději hrála Chopina. Rytmicky dokáže Bartoš propojovat skálopevnou stabilitu s ochotou přizpůsobit metrum, kdy si to výraz a soudržnost struktur žádá – jeho provedení závěrečné věty dokáže být překotně splašené a zároveň úžasně ukotvené.

Fanfare Magazine, září 2017

 

Jan Bartoš se dnes řadí k našim nejzajímavějším a nejosobitějším pianistům. Prokázal to už na svém prvním CD, vydaném v loňském roce s „live“ nahrávkou skladeb Schumannových, Smetanových a Talichových (viz Harmonie 2017/1) a potvrzuje to i na svém druhém CD, kde nabízí dva z nejčastěji hraných klavírních koncertů W. A. Mozarta. Při nahrávání Koncertu d moll byli evidentně jak Jan Bartoš, tak i Česká filharmonie s Jiřím Bělohlávkem ve skvělé kondici (ve zvukovém záznamu se prý dokonce ani nemusely dělat žádné střihy). Orchestrální úvod první věty má magickou přízračnou atmosféru a už od prvních taktů oceníme bohatě a plasticky modelovanou dynamiku i inspirovanou práci s nástrojovými barvami (dechy, tympány). Bartošův klavír zní mužně a zároveň emotivně. Pianista staví své pojetí na pevném rytmickém tepu, jeho technika je brilantní a perlivá, hojné a mimořádně efektní pasáže lomených oktáv evokují – zvláště v levé ruce – bouři či příval. Provedení této věty považuji za jedno z nejdramatičtějších, jaké jsem kdy slyšel. V půvabné volně větě, kterou přednáší Bartoš okouzlujícím zpěvným tónem, se klavíristova decentní poetičnost pojí s jakousi zvláštní výrazovou čistotou a cudností. Za zvukově nejpůsobivější místo v této větě považuji něžný návrat hlavního tématu po dramatické střední části. Finální věta vyznívá v řadě míst až démonicky a rytmus tu tepe stejně neochvějně jako ve větě první. Pevně vystavěná architektura této věty nepřipouští pochyb o tom, že pianista i dirigent bezpečně vědí, odkud a kam Mozartova hudba směřuje. Zvláštní pozornost si v tomto koncertu zaslouží kadence. Bartoš si vybral kadence Beethovenovy – a hraje je skvěle. Každá z nich jako by byla samostatným příběhem, který se snaží dopovědět to, co zůstalo Mozartem nevyřčeno. Se stejným zájmem, s jakým jsem poslouchal nahrávky obou Mozartových koncertů, jsem si přečetl také Bartošův průvodní text v bookletu. Je živě stylizovaný a obsahuje spoustu zajímavých osobních postřehů. Mnohé z nich jsou značně nekonveční a nabízejí posluchači nečekaně lákavý materiál k přemýšlení.

Hodnocení: ***** Pět hvězdiček z pěti. Věroslav Němec, Harmonie září 2017

 

RECENZE DEBUTOVÉHO CD: JAN BARTOŠ HRAJE SCHUMANNA, SMETANU A TALICHA

Máme tu fascinující nahrávku mladého, oceňovaného českého pianisty Jana Bartoše. Bartoš si pro toto album zvolil široce rozkročený repertoár od dobře známého díla – Schumannovy Fantazie op. 17 – přes méně známé – Smetanovy Sny, T112 – až po skutečně neznámé – Skizzy Václava Talicha. Tyto Talichovy skladby nelze označit jinak než nádherné a pro způsob, kterým je Bartoš podává, mě nenapadá jiné slovo než láskyplný. Byla to skutečně šťastná souhra náhod, která přiměla Bartoše tyto skladby na disk zařadit, a zároveň v nás takto probouzí zvědavost po dalších dílech, které Talich složil.

Smetanovy Sny bude znát vybraná hrstka čtenářů z nahrávek Radoslava Kvapila, Jana Novotného, Kathryn Stottové a jednoho či dvou dalších interpretů. Jedná se o vyzrálé, sofistikované a harmonicky pokročilé skladby a v případě první a poslední jde o poměrně okázalé, virtuózní záležitosti, které jsou nahuštěny do docela krátkých časových úseků. Bartoš září v průběhu celého cyklu, aniž by byl jakkoliv zaskočen technickými nároky skladeb a daří se mu z nich vykřesat chopinovskou lyričnost, jakož i schumannovskou fantazii i lisztovská velká gesta a rozmanité zvučné polohy klavíru. Uvědomím-li si jedinečnost tohoto oslňujícího vystoupení Jana Bartoše, nedokážu si představit, že by se toto dílo nestalo stejně oblíbenou součástí klavírního repertoáru jako je Schumannova Fantazie, s kterou Bartoš program svého koncertu zakončuje.

Fantazii samozřejmě není nutné představovat. Se 175 nahrávkami v katalogu poráží i Schumannův druhý nejoblíbenější cyklus Dětské scény. Fantazie je dost možná technicky nejnáročnější skladbou Schumanna; v době, kdy byla složena v roce 1836 (a poté přepracována v roce 1839) obsahovala pasáže, které svou obtížností do té doby neměly obdoby. Dokonce i Liszt, jemuž toto dílo Schumann věnoval, ho shledával tak obtížným, že si ho dovolil hrát pouze v soukromí a nikdy se ho neodvážil uvést veřejně. Až 10 let po Schumannově smrti si ho s sebou začala Clara brát na koncertní turné.

Netuším, co by Liszt nebo Clara řekli na Bartošovo provedení Fantazie na tomto disku, ale ať už má můj názor jakoukoliv váhu, prohlásím na rovinu, že je úžasné. Nesčetně pianistů dokázalo zdolat jeho technické výzvy, ale to je jen poloviční vítězství. Ve snaze proměnit Schumannův propracovaný a vytříbený hrad z písku v hudbu musí pianista čelit dalším a dalším vlnám, které neustále ohrožují tuto stavbu tím, že ji smetou ze země. Jen v uvědomění si pomíjivosti – že vše je jen Fantazie a sen – bude hráči umožněno ztratit se v daném momentu a dobrat se esence Schumannovy vize. Bartoš se při ponoření do Schumannova snu vzdává těla i duše takovým způsobem, jak jsem to ještě u žádného pianisty nezažil. Naprosto ohromující. Důrazně doporučuji.

Jerry Dubins, Fanfare Magazine, srpen 2017

 

Jan Bartoš je posledním žákem klavírní třídy legendárního Ivana Moravce. Na jeho debutovém CD, věnovaném památce Ivana Moravce, máme možnost slyšet živý záznam recitálu v Sále Martinů ze dne 21. května 2016. Nahrávku zahajují Smetanovy Sny – cyklus šesti programních skladeb převážně lyrického charakteru, proslulý mezi klavíristy svou obtížností jak technickou, tak výrazovou. Jan Bartoš se v tomto druhu hudby cítí evidentně velmi dobře. Hraje Smetanu opravdu kouzelně – poeticky, průzračně, lehce, barevně a zpěvně. Jeho technika je brilantní, ale ne samoúčelná – stojí vždy plně ve službách díla a skladatele. Už na Bartošově recitálu jsem provedení Snů považoval za jedno z nejhezčích, jaké jsem kdy slyšel, a po poslechu nahrávky nemusím svůj dojem korigovat ani v nejmenším. Za Smetanovými Sny následuje na CD rarita: klavírní Skizzy dirigenta Václava Talicha. Šest jeho drobných skladeb z let 1903 – 1905 může leckomu připomínat raného Suka či Nováka. Své CD uzavírá pianista velkolepou, technicky náročnou Fantazií C dur, op. 17 Roberta Schumanna. Její první větu označil sám skladatel za „to nejvášnivější, co kdy vytvořil“. Bartoš však přistupuje k oné „vášnivosti“ velmi decentně a cudně. Jeho pojetí je neméně průzračné, než je tomu ve Smetanových Snech – a Schumannově hudbě to nesmírně svědčí. I druhou větu, koncipovanou skladatelem jako rázný „triumfální pochod“, hraje klavírista sice podle předpisu „energisch“, ale zároveň také s neobyčejnou noblesou. Schumannova Fantazie překvapivě vrcholí pomalou větou, která připomíná chopinovské nokturno. Posluchač si tu určitě vychutná pianistův sametově měkký úhoz i zasněnou, lehce melancholickou atmosféru této křehké „básně v tónech“.

Věroslav Němec, Harmonie, leden 2017

 

V úvodu večera přednesl Jan Bartoš rozsáhlou a technicky i výrazově velice náročnou Fantazii C dur, op. 17 Roberta Schumanna. První dvě věty hrál s romantickým vzletem a v téměř orchestrálním zvuku, lyrická věta závěrečná vyzněla pak poeticky a zpěvně jako chopinovské nokturno. Druhým číslem večera byl Mozartův Klavírní koncert A dur, KV 414….Tak krásně a přirozeně vyzpívané mozartovské melodie, jak je přednesl Jan Bartoš, se slyší jen výjimečně…Své vystoupení uzavřel umělec Smetanovými Sny. Tento šestivětý cyklus patří k nejrozsáhlejším a nejobtížnějším klavírním kompozicím skladatelovým – a v Janu Bartošovi nalezl skvělého interpreta. Pianista jej hrál se zjevným osobním nasazením, barvitě a emotivně, technicky brilantně, s velkou fantazií a s překrásnými, neobyčejně přesvědčivými rubaty, takže každá věta vyzněla v jeho podání jako jedinečný a neopakovatelný poetický příběh. Harmonie, 25.5. 2016

Dvojkoncert Bohuslava Martinů měl úžasný tah a opět se ukázala síla smyčců PKF. Bylo to stylově čisté a technicky čitelné provedení. K výbornému výsledku významně přispěla úhozově jemná hra  klavíristy Jana Bartoše a citlivé vstupy tympanisty Pavla Rehbergera. Harmonie, 27.4. 2016

Úvodní koncert 57. ročníku Smetanovy Litomyšle s Českou filharmonií pod vedením Jiřího Bělohlávka a pianistou Janem Bartošem jako sólistou se dá považovat za hudební událost číslo jedna letošní sezony. Sázka na Jana Bartoše, kterého česká hudební scéna zná z velkých pódií již od jeho třinácti let, se v tomto „duelu“ ukázala jako nejlepší možná. Grandiózní klavírní zvuk a výrazové bohatství jsou vlastnosti, které z Bartoše činí pravděpodobně nejzralejšího romantického hráče své generace. Bělohlávek s filharmonií a Bartošem jako sólistou ukázali, že v Čechách se stále provozuje hudba na světové úrovni. Vytvořili pódiovou konstelaci sólista–orchestr, kterou můžeme i v mezinárodním kontextu považovat za referenční. Lidové noviny, 15.6. 2015

Zahajovací koncert 57. ročníku Smetanovy Litomyšle vyšel velmi dobře. Způsob, jakým podal sólový part Dvořákova Klavírního koncertu g moll sólista Jan Bartoš opravdu stál za pozornost. Vzácným způsobem zachytil lyrického a emocionálního ducha této skladby. Bylo to provedení impulsivní a citově neobyčejně vřelé. Mladí pianisté se obvykle chtějí blýsknout technickou svrchovaností, toto provedení od počátku poutalo vnitřním bohatstvím. A vzhledem k mládí klavíristy je tento přístup o to pozoruhodnější. Ukazoval, jak důležité je vzít skladbu za správný konec. OperaPlus, 13.6. 2015

V první polovině koncertu se soustředil velký díl pozornosti k mladému pianistovi Janu Bartošovi. Dvořákova pověstně nelehkého Klavírního koncertu se zhostil se zdravým nadhledem a s jasným názorem. Bartošovo čtení skladby obsahuje detailní proměny a nuance, ale je současně zdravě věcné. Orchestrální doprovod byl veden ve stejném duchu, byl vycizelovaný a krásně jemný. Šlo o provedení, které svými kvalitami dvojnásob silně klade otázku, proč byla tato skladba tak upozaďována a proč asi ještě pořád nemá ve světovém repertoáru tak jednoznačné místo jako Dvořákův Violoncellový koncert.  Potenciál k tomu obsahuje dostatečný. Harmonie, 12.6. 2015

Širokou programovou paletu Smetanovy Litomyšle zahájila Česká filharmonie ve čtvrtek 11. 6. se svým šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem. A nabídla zajímavý program. Slyšeli jsme výrazný klavírní výkon Jana Bartoše, neobyčejně kultivovaným stylem hrál technicky nevděčný Klavírní koncert g moll, op. 33 Antonína Dvořáka. Hudební rozhledy 6/2015

Jan Bartoš je jedním z nejlepších evropských klavíristů. Všechny právem okouzlil pestrostí a mocí tónu zazpívaného s jednoduchostí a vybroušenou dokonalostí. Il Roma, červen 2014

Jan Bartoš dokázal vyjádřit svou osobnost citlivého a rafinovaného interpreta. Critica Classica, červen 2014

Jan Bartoš, Josef Špaček a Tomáš Jamník patří mezi nejzajímavější mladé české hudebníky a i tentokrát prokázali špičkové sólové a komorní kvality, flexibilitu a schopnost naslouchat. Harmonie, květen 2014

Mladý neortodoxní sólista Jan Bartoš byl pro publikum skutečným objevem. Hrál zajímavým tónem a s velkou pozorností k dynamickým a výrazovým nuancím, zároveň velmi osobitě. Předestřel interpretační přístup ne zcela běžný, v němž svou hudebností nadchl. Harmonie, červen 2013

 

Jan Bartoš je jedním z mých nejpůsobivějších a nejzajímavějších mladých kolegů. Virtuozita se v něm snoubí s hlubokým přemýšlivým muzikantstvím. 

Alfred Brendel

 

Jan Bartoš je nevšedním typem hudebníka, skutečnou osobností. Jeho provedení připomínají Lazara Bermana, nebo mladého Svjatoslava Richtera.

Ivan Moravec

 

Jan Bartoš je umělec nevšedního talentu, jenž své kvality nesčetněkrát potvrdil při mnoha příležitostech.

Jiří Bělohlávek

 

Jan Bartoš svou hrou vždy dosvědčuje, že je obdařen velikým nadáním a obdivuhodným způsobem je umí dát do služeb jakéhokoliv úkolu. V jeho interpretaci se jedinečným způsobem snoubí srdce s rozumem a výsledek posluchače vždy dojme.

Jakub Hrůša